Dominik Lipner

NENÍ ŠPATNÉHO POČASÍ,JSOU JEN ŠPATNĚ OBLEČENÍ LIDÉ...

 

Vše mu pomalu, ale jistě docházelo, nitky příběhů a událostí se spojovaly na nejméně očekávaných místech.

Překvapovalo ho to, ale zároveň to už dávno tušil. Jenom ten pocit nemohl uchytit, byl někde hluboko pod vlnami času,událostí a mysli. Teď se to počalo vynořovat. Mozaika dostávala konkrétní podobu,našel klíč k zámku.

Zbývá jen otevřít. Po dlouhým hledání,zabývání se podružnostmi a střepy,nahlédá opatrně pod povrch věcí.

Jde zřejmě jen o úhel pohledu, o naučený pozorovací talent,schopnost syntézy životních událostí.

To vše mu léta unikalo.Unikalo tím více a zmatečněji,čím více to hledal.Jako pes se honil dokolečka marně za svým ohonem.

Přitom stačí připustit, že ohon je tvou přirozenou součástí,ne tvým nepřítelem a ono je vše pak jiný.

Vnímání časových úseků pozbývá na významu. Jeden den či deset let?

Chvilková osvícení nemají význam,když člověk na to není připravený.Zažil to už tolikrát,čekal od takových chvil mnoho,byly to však jen zpomalené otáčky kruhovýho pohybu žití.

Jiné,nečekané pohledy se naskytnou v tu nejméně pravděpodobnou chvíli.

Stačí procházka po nábřeží,pohled do ulice s neočekávaným průhledem na věž kostela na kopci nad řekou.

Či zaslechnout starou známou píseň za jiných okolností,než je tomu obvyklé.

Přemístit pár věcí fyzicky pomůže i psychice.

Starý mylný pravdy selhávají postupně,ale jednou se to musí stát.Přestat doufat v jistý formy řešení a konání ještě neznamená změnu.

Nic nehledat násilně. To mu docházelo a střípky a úlomky fragmentálních vzpomínek,bolestí,štěstí,nocí a dnů vrůstaly do připraveného nákresu.On jej nekreslil,byl tu vždy.

Noci se prodloužily,cítil pachuť očekávání a tak tedy přestal čekat.

Stromy měly jasně žlutou barvu,jako už tolikrát,jenže tentokrát mu nic nepřipomínaly.Procházel se známými místy,vzpomínky se jen o něj otíraly,avšak nezalézaly mu pod kůži,jak bývalo jejich dobrým zvykem.

Kvitoval to bez povděku,energie proudila po svých drahách,nevěnoval tomu pozornost.

Možná za vše mohly častý pohledy do zrcadla svýho minula,možná jen dělal věci spíše kvůli druhým,než pro sebe,možná se jen vezl po hladině.

Občas narazil na útes,zakotvil a vedl nesmyslnou poziční válku s okolnostmi.

Bolela jej z toho všeho občas záda a nejen to.

Nedovedl pojmenovat pravými jmény úseky životního proudu,překřtil to vše podle sebe.

A přitom stačí tak málo.

Nočním městem projížděly dál taxíky,lidi mluvili,milovali,opíjeli se a fetovali jako by se nic nedělo. A přitom se dělo.

Tisíce nevědoucích kreslí špatné subjektivní plány a nevidí nezvyklé pohledy na střechy města či vlastní život.

A ono to je jako s tím počasím.

Letošní podzim je obzvláště slunečný.Ale to je mylné,býval takový i jindy,jen to člověk jaksi nestihl pojmout.

 

 

 

 

 

 

STŘEPY

 

Pobláznění cestami

 

jiné možnosti

 

zoufání u zdi

 

zasklené chvíle

 

kruhy a záznamy

​

​

​

ZEMĚTŘESENÍ

 

Seismické otřesy byly zaznamenány včera v noci. Pár lidí, nočních přelétavců po pláních samoty to postřehlo, jinak se nic nedělo. Opuštěné ulice byly pouze překvapeny kmitajícím oranžovým světlem. Lampy se chvěly a krysy u popelnic podlehly zmatku a nevěděly kam skočit. Popelnice zlověstně rachotily a odhozené dny nájemníků podivně šedých a stejných domů spaly. Většinou. Jen těch pár přelétavců zaznamenalo, že žárovka v lampě nad postelí se kymácí ve stejném rytmu jako pouliční lampy. Proč vlastně? Možná je to jen nějaký přelud, zlý sen, kočka za krkem či ženský dech v potrubí teplovodu. Ráno se tomu zemětřesení ani nevěnovali v novinách. Místo toho psali o vraždě, či tak něco. Jako by se vlastně nic nestalo. Ale bylo to důležitý. Ty krysy to věděly, ostatně i ty odpadky v popelnicích. Chvěly se ještě ráno a mouchy neklidně přelétávaly nad rozšklebenými mordami popelnic a jinak nic. Jeden z blouznivců, který v noci pozoroval chvění lamp, vstal a díval se chvíli z okna. Na střechy, na komíny a na jednoho holuba co se krčil pod římsou. Zima nebyla, byl to jen zbytek strachu po nočním otřesu. Muž si zapálil cigaretu a holub vzlétl. To ho uklidnilo. Jeho oči byly unavené po třesonoci a on si řekl, že se musí někam podívat, vyrazit ven, nakrmit popelnice, krysy a psa. Sešel po starých točitých schodech a popelnice spolkla igelitku jeho včerejší nemohoucnosti, jeho smutků, jeho potemnělé radosti. Ulice byla zcela prázdná,nikde nikdo. Jako by se nic nestalo...

 

 

 

 

PŘEDCHVĚNÍ

 

Pod nánosy písku

u řeky

tisíc mrtvých psů

 

cenili zuby

a holčička si na pláži

nerušeně hrála

 

jako by nic

Pštrosí vejce

všude kolem

děs

a tisíce barev

 

To zas smrtelný hlas

zlomil předposlední vlas

a déšť vzal za své

i když chtěl by víc

​

​

​

SOBOTNÍ ŠEDÁ MEDITACE

 

Rozlepil svý bolavý oči.Chvíli si nebyl jistej,je-li ráno či noc.

Bylo opravdu ráno šedý sobotní a z nebe jemně,ale zato dotěrně lilo.První věc, která jej napadla byla, může-li se stát z básníka, který občas pije,alkoholik, který občas básní.

A on toho napsal i vypil nepočítaně.

Například včera,kdy mimo jiné zjistil, že stále miluje ženu s očima barvy tabákovýho dýmu.

Byl s ní, mluvila se sochou. Rituálně polila mramorový tělo ženy v parku bílým vínem. Ta socha se upřeně dívala kamsi za smíchovský činžáky, někam do věčnosti.

Taky tam chtěl být. Žena s očima barvy tabákovýho dýmu se smála, měli spolu dlouhý řeči a dlouhej kouř. Všeho tak akorát na tu věčnost.

Jenže byly tu i jiný věci, který jej tížily jako obrovskej žulovej balvan. Jen se utopit.

Jeho oficiální žena na kterou měl úřední papír možná něco tušila, alespoň pokud není úplně necitelná.On nevěděděl, co k ní, k princezně z černý věže přesně cítí, je-li to láska, či jen touha nebýt sám...

Možná ji taky miloval, měl však to šedý upršený sobotní ráno kocovinu, v hlavě emocionální bordel, bolavý záda z práce, za sebou nějáký ty temný léta, pokusy o odchod z tohoto slzavýho údolí zvaný život a to mu nebylo ani třicet...

Další veselá historka z natáčení, řekl si a napil se.

Neuměl už ani psát, furt se opakoval,o tom samým byl i jeho život.

Žena s očima barvy tabákovýho dýmu, chtěla být včera s ním a na Andělu, kde sídlí Ďábel a je krutej, mu řekla, že ne.

To místo je prokletý, říkal si, když sledoval, jak na protějším chodníku mlátěj nějákýho ožralýho chlápka a pak se začli ti mlátiči rvát spolu. To je holt Anděl. Šílená postmoderní krutost bytí ve světě vezdejším.

A tak plul svejma myšlenkama a tím ránem šedým, nebylo mu ani dobře, ani špatně, ani něják.

Duševní chaos vzrůstal, měl tichý krásný vzpomínky i obavy, dvě ženy, jednu miluje opravdu, dokáže se otevřít a vést ty životní hry nezávazně, jen tak, a druhou, která je tajemná a on ji možná vůbec, nebo špatně pochopil. Nastal někde nějákej eror.

Nebo teror?

K tomu všemu navrch nezaplacenej byt, nevěděl jak dlouho bude ještě přežívat v tý svý smradlavý díře na kraji okraje, v šedi periferního sídliště. A co bude potom?

Netušil.

Jediný, co jej trochu drželo nad vodou byla práce.

Chodil mezi tunami knih, mluvil s lidma, který byli na stejný vlně, občas četl a bolely ho záda.

Takže pohoda, řekl si.

Jenže na ten svůj kutloch si pomalu zvykl. Na stěnách šílený obrázky, pohledy, výstřižky a plakáty,všude barvy, popel a prázdný flašky ve špajzu.

Za oknem paneláky a vrcholek kopce na druhý straně řeky.

Plnej popelník a prázdná hlava, dlouze unavený rána a rychlý večery, muzika a ještě si to pořádně udělat sám. Co zbývalo,že?

Tak něják tedy žil v roce tři,který se chýlil ke konci, měl práci, neměl skoro kde bydlet, láska byla schizofrenní, dluhy a blázinec.

Hmm, taky možnost.

Co takhle věnovat se meditacím, pít čaj, rozhodnout se pro jednu ze dvou žen jeho duše?

Zatím se mu po ránu kroutily střeva, težkej smutek vlál krajem jeho mysli a psal nesmysly do kompu.

Hrál si se slovy, s pamětí, na jazyku nevyslovitelnou věčnost a nepochopení, který trvalo.Jeho prsty tančily po klávesnici písíčka, z rádia hulákala nějáká reklama.Pak přišla muzika a bylo to jiný kafe.

Chytla ho uklízecí nálada a začal sbírat součásti svršků, utřel drobky z linky,posbíral zátky od piv a bylo mu líp.

Tak začala jedna šedá sobota na sklonku listopadu.

 

 

 

 

 

 

 

 

KAMNA

 

Mým jediných druhem

jsou kamna

Stojí v rohu pokoje

za nimi zelená zeď

 

Taky se tak tváří

a tak jim přikládám

a občas přitakám

 

aby řeč nestála

Myšlenky by pak odběhly

neproměněné

zavanulé průvanem života

do vesmírného komína

 

Proč už ten oheňtolik nesálá

 

Kdo na mě dnes vzpomíná....

​

​

PODZIMNÍ PLÁČ

 

 

Říjen se přehoupl do druhý poloviny. Byla mrazivá, jako už dlouho nikdo nepamatoval.Ranní mráz nabílil střechy aut i spadaný listí, který křupalo pod nohama.

Stromy pomalu hrozily k šedýmu nebi černými holými větvemi a večer byl cítit tlejícím vlhkem a kouřem.

Na nebi víc šedo než modro, lidi se třásli na zastávkách ranních busů.

V nich naopak přetopeno.

Typickej pražskej podzim,i když trochu brzký.

Příroda již dávno přešla ze žluté nostalgicky připomínající léto, přes rudou, až k rezavé, k předzvěsti zániku a zimy.

On na tom však byl náhle o něco líp, než napovídala situace zuříci ve městě.

Byt zaplacenej jen na půl a kousek, ale měl konečně práci.

Na druhým kraji okraje, než žil.

Dalo se tam jet i vlakem po jednokolejný trati kroutící se pod kopcem se stavbou půdorysu hvězdy.

Trať se kroutila mezi zahrádkářskými koloniemi, vilkami i paneláky až dospěla k řece a pak na nádraží zvané kdysi Střed.

Opět se vrátil mezi knížky, k tomu,co měl vždy rád.

Tentokrát však ve větším poklidu, vše bylo jiný, i ten podzim, jak už jsem naznačil.

Cestou do práce sledoval monumentální stavbu věznice připomínající podivnou základnu vybudovanou někde na Marsu uprchlíky z rodný modrý planety, která je už spíše šedá.

Se ženou si nevěděl rady, jak už to tak u něj bývá posledních zhruba patnáct let.

Nu, což nikdo není dokonalý.

Tvrdí to i v tývý.

Opět mohl chodit mezi knihami, nahlížet do nich, i když byla zima.

Rok tři se chýlil ke konci a on cítil, že se pomalu dovršuje řetězec změn, který jej letos zavalil, tak jako nikdy předtím.

Vše se na něj sesypalo, jako když chumelí na horách.

Z ničeho nic se zatáhne obloha a pak to valí o stošest, kurňa.

Z rádia podzimní mrazivou noc negovalo tichý blues, sledoval kouř z cigára a najednou věděl, že bude fajn, že to něják dopadne, bude líp a tak.

I když občas tvrdil opak.

Sledoval tedy stěny svý přetopený garzonky za nehoráznou sumu a hlavou mu šly obrazy všech různých míst, kde žil.

V jednom malým městě na severu s krutou minulostí obehnaném koldokola barokními hradbami z červených cihel prožíval také takový studený podzim.

Tenkrát byl ovšem listopad a byl o sedm let mladší.

Bydlel v maličkým pokojíku ve dvoře, vedle měl ještě jeden a sprchovej kout.

Výhled do dvora a na komíny na protější střeše.Stísněná atmosféra zanechaná po tisících zničených osudech lidí se žlutou hvězdou na kabátech byla tenkrát cítit všude kolem.

I přesto tam rád žil.

Dělal tenkrát ve velikým domě na náměstí plným lidí, kteří už viděli konec svýho tunelu, byli na hranici či za hranicí reality a svých barevných dnů.

Kráčeli už jen po svých cestách ke kterým měli jen oni mapu a často v ní už ani nedokázali číst.

Poslední stanice a po dvoře toho velkýho baráku ráno přelétavali havrani.

Skoro rok mluvil s těmi lidmi a občas i s havrany a někdy už nemohl rozeznat kdo je kdo.

Byly ale i jný místa, jak tak kráčel pamětí a ohlížel se zpět po kolejích svýho žití až tam, kde se sbíhaly v jeden bod.

Do něj se jednou i navrátí.

O pár kilometrů, jen přes most vedoucí nad řekou, která tekla až kamsi do vzdáleného mořského přístavu na severu,žil v podobným paneláku jako zde na kraji okraje hlavního města, ale tam to nebylo v přízemí, ale s výhledem na železniční trať a panoráma města, ve kterým zemřel básník, který pomáhal kdesi kdysi hasit požár.

Tvrdili mu to v různých školách, které sem tam i obšťastnil svojí přítomností.

V tom městě s gotickým náměstím měl svojí první ženu, lásku se kterou si již tenkrát nevěděl rady, jako ostatně se ženami dodnes.

Měla černý vlasy, byla divoká a žili spolu v jednom pokoji.

Divokej sex a divoký hádky, bylo to silný.

Podobnou situaci zažil o osum let později ještě dál na sever k hranicím jeho rodný země. Ve městě plným chemickejch továren a kopců.

Divoká žena, divoký pitky v rozlehlý hospodě komunistickýho kulturáku.

Žil s ní v sedmým patře paneláku,jednou se procházel po římse, hluboko pod sebou šedej chodník.

Došel pomalu k sousedům, nahlédl do okna.

Sledovali tývý.

Jeho zlatovlasá žena ležela schoulená v posteli a ráno, jakoby se nic nedělo šli do práce.

Tenkrát taky pobýval mezi knihami.

V malým antikvariátu, kde hrála furt muzika, málokdo šel něco koupit, jen se kecalo, zelenej dým voněl místností a večer opět do kulturáku.

Ovšem i to bylo jen na čas, jako všechno v jeho životě.

Ani teď na kraji okraje si nedělá iluze, že to bude napořád.

Ani jeho láska, kterou si vzal s požehnáním státu, díval se jí do očí, má je rád, i když jeho žena se ukrývá za prapodivnou zdí, kterou si sama sobě staví.

Ale kdo takovou zeď v sobě nemá.

Existuje i zeď času a tak bych se zde na tomto místě čtenářům rád omluvil, že události zde líčené nejsou řazeny chronologicky.

Nepamatuji si to a on, o kterém píši již teprve ne.

Je totiž tak trochu chaotický, žije napřeskáčku, někdy moc směle, jindy v pozadí. Někdy je první, jindy poslední, je už holt takovej.

Má ale rád cesty. za jízd vlakem může sledovat krajinu, ubíhá mu jako tichý film s pravidelným doprovodem staccatu kol.

Okno vlaku míjej stromy, domy a nebe letí jak šílenej pták.

Má to rád.

A taky noční cesty po tmavý dálnici, kdy sleduje světla kamiónů, míjí osvětlený benzínky a ráno se objeví třeba v jiný zemi, než včera.

Mohl tak například sledovat monumentální skalnatý vrcholky alpskejch hor. Sníh a odrážející se slunce,nebo kolonády osázený palmami.

Miluje moře i strmý úbočí hor.

Dívat se na svět sezhora vydá za vše.

Z člověka spadnou problémy, vidí je kdesi hluboko pod sebou maličký a nanicovatý, nad ním velebnost nebe, který má na dosah a připadá si jako pták.

Volný a svobodný.

To však bylo léto. Teď je tu další z jeho šestadvaceti podzimů a v jeho paměti se opět objevil obraz.

Byly tam taky hory.

I když ne tak skvostný svojí velikostí, ale o to krásnější svojí něžností malých pastvin, kvetoucích luk i podzimních smrkových lesů šumících svý nekonečný příběhy a uklidňující klenbou zelených katedrál.

I tam žil.

Nebyly to jen města.

Naštěstí.

Byly i místa samoty zeleně. Sám na kraji země, v hlubokých lesích bydlel v roubeným domě, snad od poslední války neobydleným.

Vítr se proháněl po pokojích.

V tom svým měl kachlovou pec, jen si lehnout.

Byla však studená, modrá a komín prý netáhl.

Tři místnosti dole, to samý o patro víš a tajemná půda, kde i v pravý poledne byla tma.

Tichá a děsivá.

A kadibudka až za barákem v poli a v dáli se tyčil hlavní hřeben pohoří.

Ráno pak přijel kolega se starou červenou stodvacítkou s přívěsem.

Vzal vaťák, kladivo, pár rohlíků a placku rumu na zahřátí a vyrazili po úzký silnici, kde se muselo jdno auto zastavit, aby druhý mohlo jet, až někam k hranici.

Tam se vyklopil přívěs plný plaňkových laťek, vyfasoval pytel hřebíků a celý den za vanutí prudkýho větru od severovýchodu stloukal ploty okolo malých stromků.

Bylo to fajn, ale samota ubíjela.

Měl tenkrát ženu s oranžovýma očima v hlavním městě, kde se pozděj zbláznil.

S tou modře kachlíkovou pecí vydržel pod hřebeny hor sotva dva měsíce.

Ale proč ne, možná že teď by do toho šel s větším odhodláním. Tenkrát však mnoho věcí nevěděl a mnoho bylo pro něj nepodstatných. Ne, že dnes by byl na tom o něco lépe.

Věčná a nekonečná je cesta poznání.

Za pár let se opět bude jen schovívavě a zároveň cynicky usmívat.

Ale kadý krok je změna, buď posune dál, či vrátí...

Ale je to krok.

O tom je to i mý trochu zmatený psaní.

A taky o věčným podzimu, který mnozí považují za období smrti.

Možná mají pravdu, neboť smrt je brána. Ne ta, která se uzavírá, ale ta, která otevírá...

 

 

 

DOST NA DOST

 

Dost času na smrt

a někdy zbytečně moc

na život

 

Láska je milosrdenství

co zakrývá samotu

ač stále pod vlnou je tu

 

a různá proroctví

boří a staví tento svět

a

spousta skutečností

se rozpouští

jak ve skleničce jed

​

​

​

​

TEN DEN TOHO MĚLA BRITNEY NAD HLAVU

 

Zasraný zuby, řekl si a nalil si pivko do třetinkový sklenice s podobiznou blonďatý pop hvězdičky Britney. Usmívala se na něj výrazem pro blondýny typickým a držela v rukách flašku pepsi.

Fuj, to není ani pro psy, řekl si a Britney po okraj naplnil Bráníkem.Měla toho až nad hlavu i s bílou pěnou a on se slastně napil. Ve tváři příjemně zatrnulo, bolest na chvíli ustoupila a bylo mu něják líp. Venku sobotní lednový slunce, ulice jak vymetená, jen sem tam kdosi prošel, jen tak po svý dráze. Možná jí znal, možná ne. Pro něj to nebylo důležitý. Zaměstnávala jej bolest zubu, myšlenka na lásku, nejistota vyplnění tužeb a vůbec všechen ten zmatek, který v něm panoval na počátku roku tři, roku, který započal zcela jinak, než kterýkoliv předešlý. Vše šlo jaksi mimo něj, vlak odbočil na jinou kolej bez toho, aby někdo nastavil návěst.

Teď jen seděl ve svým kupé a sledoval rychle se objevující a znova mizející krajinu, všechny ty vrcholky jeho přání i údolí zmatených skutků, řeky plný chlastu a na nebi byla temná záře znovupočínajícího stereotypu.

Tento rok tři byl ostatně jediným rokem, který již započal uprostřed rozjetýho kolotoče stereotypních dnů, střídání dne a noci, práce a volna trávenýho v hospodách a u televize.

Mezi tím vším vnímal obličeje, slova a někdy i doteky lidí. Některý miluje, jiný jsou mu lhostejný, stejně jako výraz Britney a jiný by nejraději vytrhl ze života stejně, jako mu doktor stříbrnými kleštičkami vytrhl před nedávnem ten zkurvenej zub.

Zase dával o sobě vědět, napil se tedy a sledoval chvíli ulici.

Venku zuřil kapitalismus a mráz, napočítal víc osamělých chodců než dvojic. No co, je taková doba. Vivat individualismus.A pak se člověk diví, že když je na dně, zůstane na tom hůř než slavnej Jakešův kůl v plotě.

Zapálil si tedy, aby mohl lépe sledovat to dění ve výseku světa, který mu poskytovala dvě okna pokoje.

Venku bylo jistě krásně modro(zapomněl se podívat na oblohu), myslel na svý občasný zimní procházky ve dnech jako byl tento, kdy město okupoval holomráz.

Chodil pak ulicemi, sledoval zamrzlá okna smíchovskejch

činžáků,až došel na kopec nad město, pod ním celá ta změť domů, dvorů, fabrik, kolejí,stok a osudů a on byl šťastný, i když mrazem necítil prsty na rukou, kouřil a byl král městkýho holomrazu, zimní král šedi a modři a sem tam se dalo nalézt pod stromy zbytky sněhu.

Britney už měla opět žízeň, tak jí dolil,připil si s ní (měla furt stejně debilní úsměv), zapálil si další startku a čekal, zda-li se něco nestane.

Nic.

Jen pokojem tesklivě kvíleli Plastici a jejich disharmonický hymny narušilo vyzvánění mobilu.

Zas jej táhli na pívo.Šel by, ale s ksichtem opuchlým jak Frankenstein se nesluší vylézt mezi opilce, natož pak do ulic.

Telefonát ho rozrušil natolik, že se šel vysrat. To v nečekaných situacích někdy pomáhá.

Britney ani nemrkla a jelikož mlčení znamená souhlas, či bezmeznou hloupost dotyčné osoby, tak tedy šel.

Zapnul rádio a z něj se na něj vyvalila jakási rocková balada z let, kdy ještě netušil, co svět může, co on, co tě potopí, posílí, co je marnost chtít, co musíš i když nechceš a tak dál.

Ne, že by si byl tím vším dnes jistější. Snad jen tuší, snad víc cítí tu blízkost temnoty, tu pomíjivost lásky a klam touhy.

Ačkoliv věděl o nedostatečnosti sebe a toho, co nabízel, a bylo mu nabízeno skrze jiné, ačkoliv věděl o královně života jménem samota, býval občas šťastnější než v době ze které pocházela ona rádiová vypalovačka.

Ach jak je naivita konejšivě klamná.

Jako všechny iluze, kterýma se nás snaží obklopovat budovatelé globálního chaosu a netuší, že jsou zde i tací, kteří ty jejich špinavý výlohy a obrazovky prokoukli a vidí za nimi temnotu, na konci které příjde světlo Věčnosti.

Zatím se však zde musí plahočit a orat a sít.

Sklizeň nebude již z tohoto světa...

Na potvrzení těchto slov venku projela tramvaj.

Sáhl tedy do svýho "pivního skladovacího" šuplíku ve stole pro další bránickou kuželku a opět obšťastnil Britney až nad hlavu. Měla bílou čepici.

No jo, blondýna z Londýna.

Kouřil jednu za druhou a čekal. Čekal na ženu, ne na tu na třetinkový sklenici, ale na tu, která měla přijít.

Vstoupila do jeho života před krátkou dobou, ještě v roce dva, v roce, kdy jiná žena z jeho života vystoupila, ale o to silněji a hlouběji do něj opět vkročila.

Vše bylo jinak, než čekal, zasadil mrkev a vyrostl mu Cannabis...

No, to je dost blbý přirovnání, řekl si a na potvrzení své mentální zaostalosti se napil spolu s Britney, která na tom byla momentálně možná i o něco lépe.

Tak tedy opět čekal, co z toho všeho vzejde tentokrát, když rok tři započal zcela jinak, co žena, jež také tuší o královně života jménem prázdnota, co je to vlastně ta podvojná samota a vůbec.

Venku projela další tramvaj, výsek ulice byl prázdný, zub zmlkl a kytary Pearl Jam začaly hrát první riffy jeho oblíbený skladby.

I ta Britney se snad s trochou něhy pousmála...

 

ZLOMKY

 

Autobus

se zlomil v půli

a oranžový bludičky

se na konci ulice

setkají

 

Tramvaj

pomalu přijíždí

a bázně tvé

se neptají

kdy mají nastoupit

​

​

OBYČEJNEJ ZAČÁTEK MĚSTSKÝHO DNE

 

Hvězdy šílely a nebe bledlo,začalo ráno a další den se hlásil o slovo. Slunce vyblilo svojí ranní kocovinu a lidi chodili do práce. Jako vždycky. Tramvaje jezdily, dost byly narvaný,a lidi četli noviny. Sem tam se nad ulicemi, zamřížovanými elektrickými hady, prohnali ptáci. Padali za střechy domů a nad městem táhly mraky.

Mezi nimi se líně povalovalo ranní rudý rozespalý sluce s xichtem, jak kdyby táhlo přímo vod Zpěvců či z Újezda.

Vstávej vole, chrápeš tu, seš našrot, vypadni ven a sviť, to ti spraví náladu. Buzeroval jej promrzlej měsíc. "Mám už toho plný kecky, svítit na cesty těm ožralům, nechat si nadávat, furt taky samý milostný vyznání luně.Jakápak já jsem Luna. Jsem vobyčejnej měsíc, kterej vidí mnoho šílenství temnosti žití.

No, to vidim i já...ále.. A mávl prvním unaveným paprskem do blednoucího nebe.

Tak se vykutálel, červený, špinavý od mraků a šajnoval, nač mu jeho slunečni kocka stačila.

Pár lidí potěšil, jiní to lhostejně přešli a další nasral.

Tohle slunce bavilo,však ono se to přes den něják uklidní.

Začínal novej den a všechno bylo v pořádku, jen na lavičkách dospávali svý zběsilý sny socky, co nemaj kde bejt v tomhle šíleným světě, kde vládne mamon a spěch a nikdo neví, jestli se zítra vzbudí a nezešílí jako ty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NĚCO O NEKONEČNU

 

Snad sto roků

 

k přistání zbývá

 

a z našeho metru

 

tiše ubývá

​